Aktuality

Sluch pro nejjemnější záchvěvy
(Zemřel štikovský houslař Vladimír Dufek)

Když jsem houslaře Vladimíra Dufka navštívil v jeho dílně ve Štikově u Nové Paky naposledy, ukazoval mi rozpracovaný nástroj, o kterém jsme oba tušili, že ho asi nestihne dokončit. Nemoc z něj neúprosně vysávala životní sílu, a tak se k svítícímu, čiště vytvarovanému dřevu houslí mohl vracet už jenom ve šťastnějších chvílích.
Těžko se vyrovnávám se zprávou, že 8. března 2016 ve věku pouhých 62 let Vladimír zemřel. Delší život, který mu nebyl dopřán, totiž v duchu vidím jako řadu nástrojů, jež by bývaly ještě mohly vzniknout a znít. Jsou to nespravedlivě nenaplněné sny – protože Vladimír o tvaru a zvuku svých nástrojů doopravdy snil a svou prací se těm snům pokoušel přiblížit. „Každý houslař přece doufá, že postaví ten nejlepší nástroj,“ řekl mi před lety. „Těším se, že jednou dostanu do ruky ten kus dřeva, se kterým se naprosto ztotožním, vezmu svoje dvě tři dlátka a budu ho pomalinku vydlabávat. A když třeba ucítím, že tomu dřevu nerozumím, počkám si dva tři měsíce, dokud se neukáže, že už by to zase mohlo jít. Že už to zase je v hlavě i v rukách… Nemohl bych pracovat, kdybych neměl tenhle cíl.“
Kdykoliv mi Vladimír poodkryl něco z toho, o čem se poučil při své práci se dřevem, měl jsem pocit, že jinými slovy vystihuje tytéž tajemné zákony, které vypozorovali třeba staří čínští filosofové. Přitom všechny zkušenosti získával sám, nepocházel z žádného tradičního houslařského rodu a pro řemeslo se definitivně rozhodl až v první polovině 90. let, když dovršil čtyřicítku.
Živil se pak hlavně běžnými opravami hudebních nástrojů, ale tím dílem, na které se skutečně soustředil, byla stavba mistrovských houslí. Jeho práce postupně začaly získávat i ceny na houslařských soutěžích a zjednaly si také uznání u členů Cechu houslařů pražských. Houslař ze Štikova si velmi považoval, když byl mezi ně přijat, a v posledních letech dokonce vedl cechovní kroniku.
Co ale stojí za zvláštní povšimnutí, to jsou Vladimírovy niněry, lyry, harfy, trumšajty a další zřídka vídané nástroje. U těch se totiž nejlépe projevila jeho vynalézavost, schopnost nového konstrukčního řešení a cit pro nezvyklý zvuk. Je například autorem lyr, k jejichž zaoblenému srdčitému tvaru se nechal inspirovat obrázkem madony, který ho zaujal při návštěvě jedné chalupy poblíž Lomnice nad Popelkou.
Spolupracovníkem, který Dufkovo hledačství v oblasti historických nástrojů dlouhodobě podněcoval a zajišťoval znalostmi, byl hudební skladatel Jaroslav Krček. Právě on také přišel s myšlenkou jejich nástroje vůbec nejnáročnějšího – chromatické harfy vybavené dvěma různě laděnými řadami strun.
Vladimír mi jednou řekl, že nemá rád neosobní zakázky a nejlíp se mu pracuje, když má možnost si svého zákazníka „oposlouchat“. Podle toho, jak na něj ten který člověk působil, dokázal mu vybrat odpovídající dřevo, odstín laku, ale hlavně zvukové zabarvení. Nechával se vést sluchem, aby dokázal rozpoznat i ty nejjemnější záchvěvy. A to nejen hudební. Bojím se, že setkání s podobnou vnímavostí budou v našem světě čím dál vzácnější.

Jaromír Typlt

Seznam literatury, která je k dispozici členům cechu:

Štolovský: Technika barev
Štefcová-Zelinger: Houslové laky – suroviny, příprava, použití a hodnocení
Darnton: Violin Varnish
Baese: Classic Italian Violin Varnish
Štefcová: Povrchové úpravy historického mobiliáře

Co Čech, to muzikant, aneb proč nekupovat levný nástroj. „Muzicírování“ bylo odjakživa jedním z našich národních rysů. Zmáčknout u táboráku pár akordů na sladké dřevo je jakási samozřejmost. Stejně tak, jako vlastnit nějaký hudební nástroj. Pokud ho již máte – je vyhráno. Co ale v případě, jste-li nucen, pořídit nový? Pro ty z vás, kteří nejsou zkušenými hráči, a nevědí co koupit a proč, je určeno pár následujících řádků. Při vstupu do prodejny budete pravděpodobně obleženi desítkami, leckde stovkami instrumentů. Jak tedy vybrat ten pravý? Orientovat se budete pravděpodobně podle vzhledu, zvuku a ceny nástroje. První dva jmenované vjemy, jsou čistě subjektivní. Potud tedy vše v pořádku. Problém, na který je třeba upozornit, nastává v okamžiku, kdy rozhodujícím faktorem začne být cena. Nejlevnější nástroje, pocházející z asijské produkce, totiž ve většině případů splní pouze svůj prvoplánový efekt, který se s trochou nadsázky dá přirovnat k papírovým botám na poslední odpočinek. Jsou pěkné, ale nevydrží. Nezmínili jsme zde totiž nejdůležitější bod, a tím je konstrukce. Za cenu, za níž jsou tyto výrobky, (velmi podobné hudebním nástrojům) nabízeny, totiž nelze pořídit ani správný materiál, který zaručuje stabilitu nástroje. (O odborné práci nemluvě.) K tomu ještě připočtěme jejich špatnou geometrii. Ta má pro změnu za následek špatné ladění a bolavé prsty od strun, které jsou vysoko nad hmatníkem. Ale nedivme se tomu. Na rozdíl od kopií hodinek či bot, nemůžeme od jejich výrobců čekat ověření v praxi. Vždyť kolik známe klasických nebo trampských muzikantů z Indonésie a z Číny? Tyto zásadní nedostatky, tedy v tomto případě nepramení z jejich lajdáctví, přezíravosti a podcenění zákazníka, ale pouze z odlišnosti kultur a absence tradice. Pokud tedy přesto pořídíte nástroj v hodnotě dvou nádrží benzinu, nečekejte, že máte trvalou hodnotu a vaše investice tím skončila. Ve většině případů vás totiž čeká za jeho uvedení do hratelného stavu další, možná i větší, než byla ta pořizovací. Někdo může při čtení tohoto článku argumentovat tím, že některý z jeho blízkých, či dokonce on sám vlastní tento výrobek, který funguje a má „skvělý zvuk“. Jistě. Při tak obrovské produkci mnoha tisíců kusů týdně, se skutečně tu a tam najde nějaký, který splňuje základní požadavky. Musíte mít ale velkou dávku štěstí. Čili jestli jste už alespoň jednou v životě vyhráli, třeba v tombole, poohlédněte se radši po jiných výrobcích. Podruhé už jej pravděpodobně mít nebudete…

Petr Stehno

Zajímavé odkazy

Michael Darnton – Violin Maker
Violin Magazine
Stradivarius Violins